Jeden MALÝ příběh, jedné malé holky. Aneb už jste dostali kopanec?

Co v životě způsobuje úspěch? Co se musí v životě stát, aby „se to rozeběhlo“. A jak se má člověk začít chovat, myslet a jednat, aby se mu děli ty „správné věci“ a byl SPOKOJENÝ?

Mám tu jeden příběh, který se zdá být na první pohled malý. Dnes je to 7 let, co se mi narodila dcera. A jako každému rodiči i mě se stalo toto: Neuměl jsem si představit život s dětmi a teď si neumím představit život bez nich.

Co se stalo?

Byl jsem „mladý“ uhoněný podnikatel, v mnohých věcech naivní a hloupý, který měl byznys na prvním místě. V práci 14 hodin denně, makal jsem, vzdělával se, vylepšoval, snažil se klientům přinášet to nejlepší… vykazoval jsem všechny atributy cesty k úspěchu. Jenže jsem stejně nebyl SPOKOJENÝ.

A pak to přišlo.

Amálka se narodila 23.5.2012. Držím ji v ruce, je ulepená, omačkaná, má fialový nohy, řve… a já pochopil, že už nikdy nebude nic, jako předtím. Kdo zažil ví, kdo ještě nezažil, nemůže chápat.

Co teď budeš dělat?

Zeptal se mě kamarád a já věděl, že má namysli můj workoholismus a nastavené priority. Budu to muset celé nějak překopat. Už nemůžu – nechci! pořád pracovat, i když mě to nesmírně baví. Už mě baví i moje dcera. Najednou přišla další role. Snažit se být úspěšný podnikatel, ale i úspěšný táta. Ale jak to celé skloubit?

Jste teď taky v životní situaci, kdy makáte, ale pořád to tzv. není ono? Pořád necítíte tu vnitřní spokojenost? Pořád si říkáte, že by to mělo být přece nějak lepší? Pak potřebujete MALÝ… pořádný kopanec! Ano, potřebujete, aby vás někdo, něco, nějak nakopnul.

Motivace zvenčí je jako smrad. Je k ničemu, říká Ivo Toman. Protože otevřete okna, smrad (i motivace) se vyvětrá a jste tam, kde jste byli. Já to vidím spíš tak, že motivace zvenčí je potřeba k tomu, abyste aktivovali tu svou vnitřní. Tu, která s tím vším skutečně pohne. Prostě potřebujeme nakopnout „z venku“, aby nám to tam „uvnitř“ docvaklo.

Když se mi narodila Amálka, tak mě těma fialovýma nožičkama nakopla. A já?

• začal jsem méně pracovat
• musel jsem vymyslet, jak stíhat totéž s menším úsilím
• překopal jsem celé mé podnikání
• odstřelil ze svého života pitomce
• udělal mnoho bolestivých rozhodnutí
• atd.

Ale jak říkal Ivan Hlinka: „Hlavně se z toho neposrat.“

A dnes?

• pracuji jen pár hodin denně, tvrdě a efektivně
• vydělávám 2x víc, než tenkrát
• na co sáhnu, to se mi povede
• uznává mě laická i odborná veřejnost včetně médií
• pomáhám tisícům lidí zlepšit jejich život
• dělám šťastné lidi kolem sebe, klienty, přátelé, kolegy, rodinu
• jsem zdravý, spokojený, šťastný, vyrovnaný, bohatý
• začali se objevovat lidé, kteří mi závidí a nemají mě rádi :o)
• jsem SPOKOJENÝ

Jinými slovy: Vykazuji všechny atributy úspěchu. Způsobila to Amálka? Ano i ne. Byl to kopanec „zvenku“. Ale od té chvíle dál to bylo den za dnem, měsíc po měsíci, rok po roce jen moje „uvnitř“.

Ke SPOKOJENOSTI potřebuje člověk tři kroky:

• kopanec
• rozhodnutí
• trpělivost

Dostali jste už kopanec? Rozhodněte se, jak jinak se vším naložíte. A pak v tom buďte trpěliví.

Máte už za sebou kopanec i rozhodnutí? Vytrvejte, buďte skutečně trpěliví, stále vylepšujte… nejde neuspět.

Vypadá to, jak bych tu psal o sobě, že? Ano i ne. Jsem totiž přesvědčený, že v těchto řádcích jste se někde tzv. našli. Možná to pro vás bude kopanec, možná vám to pomůže v rozhodnutí, možná jste netrpěliví…

Henry Ford jedou řekl: Na světe je víc lidí, kteří to vzdají než těch, kteří ztroskotají.

Nevzdávejte to! Stojí to za to.

Se vší úctou a pokorou k vaší jedinečnosti a k životu, Tomáš Kučera.

PS: Děkuji Amálko.