Příběh jednoho vyhoření aneb jak si nepodříznout vlastní větev

Poznejte, kdy vám hrozí vyhoření aneb jak si nepodříznout vlastní větev

Martin je člověk, který si ve svém životě prošel vyhořením. Ne v makléřině, ale v autodopravě. Ale to, co zažíval a také viděl u svých spolupracovníků, může inspirovat každého makléře.

Tady je Martinův příběh…

Podívejte, ta práce je fakt náročná. Ze začátku potrvá, než se do toho dostanete. Počítejte minimálně 3 měsíce, než budete moci fungovat samostatně. Musíte být POŘÁD na příjmu. FURT. Můžu vám zpočátku nabídnout 30 tisíc čistého, vyšší požadavky prozatím nesplním. Rozhodněte se hned, spěcháme na to.

Pokýval jsem hlavou na souhlas a šel do toho. Psal se rok 2007 a můj nástupní plat dvojnásobně převyšoval tehdejší regionální průměr.

Ucházel jsem se o místo řidiče dodávky, odcházel jako nový dispečer mezinárodní dopravy. Hlavním zaměřením firmy byly expresní přepravy po celé Evropě. Od Portugalska po Albánii.

Rozjezd byl raketový

Netrvalo ani měsíc a byl jsem schopen samostatně koordinovat činnost všech patnácti dodávek. V nonstop službách jsem se zpočátku střídal co týden se dvěma majiteli. Po půl roce mi řekli, ať si najdu stejně výkonného kolegu. Oslovil jsem svého kamaráda, o němž jsem byl přesvědčen, že má minimálně stejné předpoklady. Nespletl jsem se.

Postupně se rozšiřoval vozový park a hlavně přijímali další dispečeři, aby se snížil nápor na nás dva. Po šesti letech – v roce 2013 jsme disponovali šedesáti dodávkami, v kanceláři bylo sedm dispečerů. Roční obrat narostl z 20 milionů na 120.

S rozvojem firmy se mi otevřel prostor pro vlastní mimopracovní aktivity.

Dokončil jsem při práci dálkově vysokou školu, začal znovu sportovat. Pracovní povinnosti jsem postupně delegoval na nové dispečery a po letech maximálního vypětí zažíval standardní pracovní dobu s volnými víkendy a vysoce nadprůměrnými příjmy.

Od roku 2013, kdy jsem už nemusel být nepřetržitě na příjmu, se práce, která mi předtím nedarovala hodinu klidu, změnila v lukrativní job.

Mám pro vás návrh. Budete mít 50 tisíc měsíčně fixní plat, k tomu prémie 5% z čistého zisku firmy (tzn. dalších 500 tis-1 mil. ročně) a každé čtyři roky nárok na nové auto v hodnotě do 500 tisíc. Potřebuji ale, ať ty lidi vedete, pomáháte jim, případně jste schopen za kohokoliv zaskočit. Nechceme se dále rozšiřovat. Stačí nám udržet tento stav… …anebo okamžitě skončete.

To bylo na jaře 2016. Nedokázal jsem si ale už představit své další působení ve firmě a odešel jsem. Co se stalo za ty 3 roky? K tomu se vrátíme později.

I „pěšák” může vyhořet

Měli jsme řidiče. Hodně řidičů. Zažil jsem jich přes pět set. Ale Radim byl prostě TOP.

Jak se pozná dobrý řidič?

Nejde o to umět šlápnout na pedál a dojet v termínu. To je pouze jeden aspekt. Jsou tu i další, neméně důležité – přepravní dokumenty, účty, spotřeba paliva, opotřebení a údržba vozidla, práce s mapami a navigací. Když jste chtěli vstoupit k Radimovi do kabiny, museli jste se přezout. K autu se choval jako k vlastnímu. Nikdy nepoškodil náklad. Komunikace s dispečery na jedničku.

Postupem času ale začaly drobné problémy.

Už nebyl tak spolehlivý, a pořád si na něco stěžoval. Žádná trasa mu nebyla dost po chuti. Chvílemi to s ním už nešlo vydržet. Občas jsme se potkali na skladu, a když jsme měli chvilku, dali jsme se do řeči. Vadilo mu, že noví řidiči si vůbec ničeho neváží, a když se je snaží usměrnit, odbydou ho. Celou situaci umocňoval fakt, že majitelé společnosti jej často uváděli jako vzorový příklad. Tím se averze ostatních ještě zvýšila.

Dalším problémem bylo, že dispečeři mu často už ani neodpověděli na zprávu. Bylo to logické – při šedesáti vozidlech máte v průměru 8 minut denně na jednoho člověka.

Najednou už nebyl jednička.

Byl jedním z šedesáti řidičů, z nichž většina ho neměla v oblibě. „Proč bych se měl snažit?” byla otázka, na kterou jsem mu nedokázal odpovědět. Co teď? Osobní přístup, na který byl zvyklý, a vzájemný respekt mezi ním a ostatními řidiči se postupem času vytratili.

Naštěstí se firma v té době rozšiřovala a v plánu bylo pořízení tahače s návěsem. Majitelé navrhli, že Radimovi zaplatí řidičský kurz potřebný k získání náležitého oprávnění a přidělili mu nově zakoupený kamion. Vyčlenili jednoho z dispečerů, jehož úkolem bylo zajišťovat práci pro nový typ vozidla.

Radim tak opustil hektickou práci řidiče dodávky a zakotvil v klidnějších vodách kamionové dopravy s pravidelnými přestávkami a navíc pod vedením dispečera, s nímž se znal od svého nástupu do firmy.

V rostoucí firmě chyběl osobní přístup

Důležitý fakt je, že Radima samotná práce nikdy nepřestala bavit. Hlavní příčinou jeho vyhoření byla demotivující atmosféra mezi řidiči a pocit neuznaných zásluh.

Výpovědí a nástupem k jiné firmě by svůj problém nevyřešil, protože jako nový zaměstnanec by nemohl očekávat výraznější pozornost. Přeřazení na pozici řidiče kamionu tak bylo nejlepším řešením pro všechny zúčastněné.

Hlavním důvodem pro udržení Radima ve firmě nebyla doba jeho působení, ale především jeho neodmyslitelné kvality.

V každém případě pamatujte, že s přibývajícím počtem zaměstnanců, bez ohledu na zásluhy, klesá význam individuality a naopak – roste síla systému.

Není to jen o penězích

Hele, já chci za tu práci aspoň tři tisíce navíc. Sedím tu každou noc a ráno ještě dodělávám dokumenty, to se fakt nedá.

Napadla mě jediná odpověď…

Hele, tři tisíce to nevyřeší. Prostě ty dokumenty bude dělat někdo jiný. Rozdíl v penězích za dva měsíce ani nepoznáš, ale ta práce tě bude štvát pořád stejně.

Vyřešeno.

Tohle byl opačný případ než u Radima.

Kolega se však dokázal ozvat hned, jakmile cítil, že ho práce nenaplňuje podle jeho představ.

Problémem byla konkrétní činnost, která mohla vyústit v dlouhodobý stres.

Když vyhasne poslední plamen

Zpočátku to byl neskutečný mazec. 100 telefonátů denně k tomu 300 SMS od řidičů. Trávil jsem desítky minut v kuse na telefonu, protože než jsem domluvil, už se hlásil další příchozí hovor. Souběžně s tím, jsem musel odpovídat řidičům na SMS.

S narůstajícím počtem vozů toho však začalo být moc a začaly se přijímat posily. Bylo načase. Měl jsme za ty čtyři roky z toho nekonečného ponocování a stresu nervy jako struny.

Já částečně vycouval z dispečerské činnosti a věnoval se zejména zaškolování nových dispečerů a působil jako dozor s občasným zapojením do akce. Když někdo z dispečerů nemohl do práce, chopil jsem se jeho role.

Ty role nebyly tak časté, aby mě udržely v adekvátní kondici. Jasně, furt jsem měl přehled absolutně o všem, ale ty nervy.

Nebyla to přemíra práce, který zapříčinila můj konec, byl to její nedostatek.

Jakmile se něčemu přestanete naplno věnovat, musíte volný prostor využít pro jinou činnost. Jinak vyjdete z formy – jako ve sportu. Já ho nevyužil. Místo toho jsem cítil, že ta práce mě obtěžuje čím dál více, i když ji neustále ubývalo. Bylo to jako začarovaný kruh.

V době, kdy mi majitel firmy dával ultimátní nabídku, mi už dělalo problém jen odpovědět na pozdrav. Jeho návrh představoval motivaci ale pouze ekonomickou. Samozřejmě se mohlo jednat o změně mé pracovní náplně, ale už bylo pozdě.

Není to vůbec o tom, že vás „to” přestane bavit

Hele, když se potkám s majitelem dopravní firmy nebo dispečerem, tak si s ním budu se zápalem povídat nekonečné hodiny.

Když mi někdo řekne, že si chce založit vlastní dopravu, jsem schopen mu udělat několika hodinovou přednášku o tom, co všechno musí zařídit, na co si dát bacha.

V praxi to vypadá tak, že mluvíte o jako kniha, máte přehled, víte jak postupovat v kritických situacích.

Víte.. Ale ve chvíli, kdy nastane skutečný problém, nemáte sílu ho řešit.

Došlo palivo.

Ani útěk za vlastní svobodou nemusí být řešení

Kolega, se kterým jsem začínal, se naopak snažil každému dokázat, že zrovna on je ten nejlepší a nepostradatelný. Bral si toho čím dál více a zároveň dával všem najevo svou nelibost, když nedosáhli alespoň polovičních výsledků.

Strach o svou pozici týmové jedničky je někdy silnější než pud sebezáchovy.

Odešel znechucený v roce 2015 a založil svou vlastní firmu. Zpočátku se slibně rozvíjel, ale zůstal v ní sám. Všichni od něj utekli.

Jak poznat, že mi hrozí vyhoření?

Existuje mnoho publikací na dané téma. Příznaků je tolik, že by se v nich zaručeně našel snad úplně každý.

Fakt je nemá smysl rozebírat v obecné rovině. Každý výživový poradce vám potvrdí, že identické projevy totiž mohou být i důsledkem nevhodné životosprávy.

  • chronická únava
  • nespavost
  • podrážděnost
  • oslabená imunita
  • úzkost
  • deprese
  • poruchy paměti
  • snížená produktivita

Shrnul bych to do jedné věty.

Syndrom vyhoření se projevuje celkovým poklesem zejména psychické adaptační kapacity vůči vnějším vlivům.

A je silně individuální záležitostí, jsou-li těmi vnějšími vlivy klienti, spolupracovníci, výpočetní technika anebo vlastní rodina.

Spouštěčů syndromu vyhoření mohou být desítky.

Jak ale přijít na to, co vám doopravdy bere energii? 

Můžete si udělat několik testů a vyjde vám pokaždé jiný výsledek.

Není totiž klíčové, kolik věcí vám v práci vadí.

Důležité je začít dělat věci jinak

Vyjet ze zajetých kolejí. Udělat změnu. Provést restart.

Pozor, ne když už je pozdě. Ale včas.

Ještě před tím, než vám dojdou síly.

Inspirací může být živé vysílání Chytrý Makléř TV, kde Tomáš Kučera bude mluvit o tom, jak restartovat svou makléřinu, aby vás bavila nejen další týden, měsíc, ale i roky dopředu.

Přihlaste se na živé vysílání 17. 12. 2020 ve 20:30

Martin Kubala
Z davu jsem nikdy nevyčníval, vždy jsem stál mimo něj. Jsem drobný podnikatel, amatérský sportovec a příležitostný filozof. Snažím se vnímat svět z perspektivy - černá ani bíla neexistuje.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.